Jak se učí umění "na dálku"?




    „Začni od pětky, Matěji. A navážeme na šestku, ano?  Úvod na hajtku, pak brejk s crashem, šestnáctiny, synkopa a pokračuje trojka,“ dává pokyny přes monitor Barbora Patáková, učitelka z oddělení bicích nástrojů.  Na druhé straně - doma, je vidět a slyšet za bicí soupravou Matěj Škoula, který se na bubny učí pátým rokem. Ve škole, o patro a učebnu dál, se o totéž, samozřejmě on-line, snaží se učitelka hry na klávesy a akordeon Helena Šarochová s Anežkou Malou - nástrojem je keyboard.

   „Zkus ten kousek z Love Story. A v klidu, nejsme v žádné Superstar. První část byla solidní, dobře jsi držela rytmus, příště ale trošku rychleji,“ hodnotí učitelka studentku.  Anežky se pak přes monitor ptám, jak to vidí ona. „Jo, je to dobré, na jaře to bylo složitější, teď je ale lepší vybavení a je to znát.“ Podobnou odpověď slyším i od paní učitelky Šarochové. Učí ze školy a je ráda, že nemusí nástroje tahat domů. „Snažíme se, co to jde, věřím, že se připravíme i na nějaký ten koncert na jaře,“ přeje si.

   „Jak se učí zpěv 'na dálku'? No určitě to není jednoduché, snažíme se všemi dostupnými prostředky. Posíláme si nahrávky, videa, podklady, já ze školy, děti z domova. Některé reagují hned, některé musím urgovat, aby odvedly aspoň nějakou práci, ale netlačím na ně, vím, že toho mají naloženo dost ze školy,“ přidává svou zkušenost Jana Červinková, učitelka zpěvu.

   Část kantorů praktikuje výuku na „dálku“ z domova, část využívá prostředí a vybavení přímo ve škole. Je tomu tak již od 5.října. Ředitelka Dominika Valešková: "Dopoledne věnují učitelé přípravě, nahrávání a tvorbě materiálů, odpoledne pak 'vysílají'. Každý obor podle svých specifik. Nejde jen o hudební obory, možnosti, které nabízí G-Suite (tzv. sdílená učebna a videohovory) plně využívají rovněž výtvarníci. Navíc, v pondělí 12. října dokonce instalovali výstavu výtvarných prací v kině Máj, která tam bude až do ledna 2021. Podobně fungují i ‚dramaťáci‘ a také ‚tanečníci‘, kteří pro výuku využívají hlavně video."

   V objektu divadélka Minimax, který je rovněž v areálu ZUŠ, jsem zastihl Aleše Pařízka, který učí obor literárně dramatický. Obrázek je podobný,  na monitoru má dokonce tři studentky – Amálku, Klárku, Denisu…

 „Je to hodně náročné na přípravu a na soustředění. Představte si, že celé odpoledne koukáte do monitoru a rozmlouváte - když to zjednoduším, s webkamerou. Naštěstí, většina projektů se teprve rozjíždí, takže nemusíme ‚naskakovat‘ do zkoušek,“ říká mi Aleš v malé pauze. „On-line si je vůbec nedovedu představit. Takže teď diskutujeme o tématech, upravujeme texty, příběhy. A musíme doufat, že nás otevřou dřív…“  

                                   Ve škole se v pátek 16.10. porozhlédnul Mirek Zimmer

     „Zdravíme  z roku 2020. Jsme žáci a učitelé Základní umělecké školy Litoměřice, která v těchto prostorách sídlí již od roku 1992… Sázíme tento strom s úctou a láskou ke všemu živému.“ Tenhle vzkaz do vzdálené budoucnosti je teď u kořenů nového stromu vysazeného ve středu 16.září  při „Zahradní slavnosti“  v areálu ZUŠ. 

   „Jde o platan javorolistý, rychle rostoucí strom, který doplní stávající zeleň,“ řekla nám Lenka Neumannová z Modrého zahradnictví. „A nejen stávající, ale i tu chybějící, protože nám v posledních čtyři stromy odešly,“ přiblížila důvod akce ředitelka ZUŠ  Dominika Valešková.  „V Praze prý mají Beethovenův platan, no a my teď máme „Zuškový“ ! Obě pak  za pomoci Matěje Olejára vzrostlý stromek vysadily.  Pomocníků se pak našlo dost – ruku  k dílu přiložila vlastně většina z několika desítek účastníků  slavnosti - děti i rodiče.

    Samozřejmě, že se na zahradě také hrálo. Platan do života uvedli svými výstupy za asistence svých učitelů žáci a studenti  akordeonového, violoncellového oddělení i dramatického oboru. ‚Dramaťáci‘ si dokonce připravili mýtický rituál, při němž zasvětili strom silám přírody.  Pro naši školu  to byla první veřejná akce od startu nového školního roku, který u nás začal stejně jako na základních školách.
                                                                 
                                                                                 Text a foto:  Mirek Zimmer